Kdy stojí za to žít a kdy už ne?

Pokud každé ráno dokážeš najít důvod říct: „Ano, tohle bude krásný den.“
Pokud každý den dokážeš najít důvod říct: „Ano, tohle je krásný den.“
Pokud každý večer dokážeš najít důvod říct: „Ano, tohle byl krásný den.“
Pak jednoho dne, až se otočíš zpět, řekneš snadno: „Ano, tohle byl krásný život!“

A tohle dá někdy práci, ale jde to.
Musí to jít a nesmíš to nikdy vzdát, protože vzdát to, je velmi snadné. Propadnout se do hlubin nicoty a bědování nad tím, jak ten, to či ta situace jsou špatné a ty nemáš vládu nad tím něco změnit… Není to pravda. Vždy máš vládu nad sebou a svým postojem k životu.

Vzdát to je snadné

Také jsem to mohla vzdát. Třeba ve 12 letech, kdy jsem žila sama, protože máma byla s těžkými depresemi v Bohnicích a babička mi místo péče a náhradního domova po ránu volávala, že určitě skončím v děcáku, když žiju sama. Ale s lidmi jsem to nevzdala.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 14, kdy jsem zažila znásilnění. Mohla jsem zanevřít na všechny muže a vztahy, ale nevzdala jsem to.

Také jsem to mohla vzdát, třeba v 17, kdy moje experimenty s drogami nevedly k ničemu dobrému. Ale nevzdala jsem to. Sebrala jsem se, odjela na Slovensko k prababičce a naordinovala si detoxikační kúru.

Také jsem to mohla vzdát třeba ve 21, kdy u mě propukla silná psychospirituální krize. V „nebi“ bylo krásně. V „pekle“ fakt ne. Mohla jsem zanevřít na celý život.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 22, kdy mi po silných spirituálních zážitcích přišly panické ataky, já ničemu, nikomu a hlavně sobě nevěřila. Ale nevzdala jsem to a se strachy začala pracovat.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 25, když mi došlo, že jsem otěhotněla s alkoholikem.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 29, kdy mi došlo, že se nic nezmění a že jedinou cestou ke svobodě je ukončení vztahu a zůstat s malým dítětem sama, zcela bez prostředků i práce.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 32 letech, kdy jsem zcela vyčerpaná skončila se sebevražednými myšlenkami v krizovém centru. Jo… tehdy jsem to trochu vzdát chtěla, to přiznávám 😀 Ale nevzdala.

Také jsem to mohla vzdát, třeba ve 35 letech, kdy propukla takzvaná celosvětová krize, která položila mnoho drobných živnostníků a podnikatelů, jako jsem já. Nasadit roušku, nechat se očkovat, nikam nechodit, poslouchat restrikce, zavřít živnost. Ani jedno z toho jsem nikdy neudělala.

Také jsem to mohla vzdát právě teď, ve 37 letech, kdy je světu vyhrožováno jadernou válkou. Co myslíš, vzdám to?

A vzdáš to ty?
Podívej se na svůj příběh, který bude neméně pestrý. Je mi jasné, že jsi toho již mnoho dokázala!

Ale vzdát to, je snadné… A chci, aby si to byla právě ty, kdo to také nikdy nevzdá. Kdo neupadá do laxnosti, že nic nemá cenu a že ten velký svět je zlý a že ty s tím nic neuděláš.
Chci, aby si to byla právě ty, kdo každý den vidí důvody proč máš krásné ráno a proč byl krásný den, abys mohla jednou, až se otočíš, říct: „To byl krásný život a mělo smysl ho žít!“

Otoč svou pozornost z vnějšku dovnitř k sobě:

• Uč se převzít vládu nad svým životem, svými vlastními rozhodnutími i pocity.
• Jednej v souladu s tím, co chceš a co je pro tebe dobré.
• Pěstuj vnitřní postoj klidu, míru, pohody, vnitřní svobody a entuziasmu.
• Pěstuj schopnost vidět za každé situace a každý den to dobré.

Pak si nikdy nebudeš muset pokládat otázku, kdy stojí za to žít a kdy už ne. Nevědomost a předávání moci nad svým životem je volba. Stejně jako opak!

Chceš klid, mír, lásku, pohodu, štěstí?
Tak je vytvářej svým vlastním žitím a bytím. Není to vždycky snadné, ale nikdy, opakuji nikdy, to nevzdávej. Každý obyčejný člověk (stejně jako já a ty), má nesmírnou sílu a moc. Začni ji, prosím, už používat.